Zpět

Roubené klenby v lidovém stavitelství

Cílem této práce je zmapovat výskyt roubených kleneb v lidovém stavitelství a seznámení s regionálními typy těchto hospodářských objektů.

Publikováno: 29.07.2009
Rubrika:
Autor: (red)

ROZDĚLENÍ A DEFINICE
Konstrukce roubených kleneb v lidovém stavitelství se vyskytovala ve čtyřech oblastech bývalého Československa. Jsou to: Chodsko a části jižních Čech, střední Morava a Opavsko, západní a části středního Slovenska a podhorské oblasti východního Slovenska.

Použití tohoto řešení stropní konstrukce se vyskytuje u špýcharů.

Špýchar (z něm. Speicher, česky též špejchar, špejchárek) je stavba sloužící k uskladnění vymláceného obilí.

Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno či vícepatrové objekty, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnějšku. Sloužily však i k úschově jiných produktů (např. uskladňování ovoce), nářadí, odložených předmětů, v létě i k přespávání.

Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je umístění špýcharu nad vjezdovou branou (Opavsko, Českomoravská vysočina). Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síni, je označována jako špýcharový dům.

Zpočátku byly roubené, kdy svislé stěny volně přecházely do valené klenby postupným zkracováním délek trámů průčelních stěn. Celá konstrukce byla opatřena 50–80 mm vrstvou hliněné omítky. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými trámovými nebo povalovými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. [2]Chyba! Nenalezen
zdroj odkazů.

JEDNOTLIVÉ TYPY

1. Špýcharový dům

Chodský špýcharový dům navazuje svým tvarem a uspořádáním na hliněný dům na jižní Moravě a na Slovensku. Tyto stavby byly postaveny z materiálu, který byl stavebníkům nejdostupnější, tedy hlína (nepálené cihly, „nabíjená“ konstrukce) a kámen. Roubení se objevovalo s postupnou kolonizací podhorských oblastí díky kvalitnímu rovnému dřevu.

Základní definicí tohoto domu je sloučení obytné části pod jednou střechou bez ohledu na různou kvalitu funkcí s komorou nebo se sýpkou; jenž vyplnil oblast vymezenou, pokud víme, čtyřúhelníkem Brno – Litovel – Nitranské Pravno — Topoľčany (rozšíření špýcharového domu viz obr.1).

Prvotně to byla stavba hliněná, popřípadě kamenná, avšak vždycky bloková v níž se už projevovala znalost jednoduché klenby (arkádové portiky, pasy černých kuchyní). Tvar zastřešení tohoto domu byl valbový; sedlový. Tvar měla konstrukce střechy jen v nejarchaičtějším stadiu, představovaném pouze domem maďarským, avšak tehdy měla ještě primitivní ráz střechy zavěšené, se slemeným trámem neseným sochou (trám, umístěný uprostřed čelních stěn).

V Čechách bylo rozšíření špýcharového domu na Chodsku a v kraji, který se táhne při bavorské a rakouské hranici k jihovýchodu. Chodský a jihočeský špýcharový dům byl v ostatním českém prostředí takovou zvláštností, že je na první pohled zřejmé, že do Čech nepatřil. Blížil se domu moravsko-panonských Slovanů do té míry, že se tento dům dá pochopit pouze ve spojení s domem podunajským.

1a. Chodský a pošumavský špýcharový dům
Dispoziční uspořádání Chodského domu , popsal r. 1893—5 chodský rodák, filolog J. F. Hruška a znovu pak r. 1950 domažlický stavitel A. Procházka, který jej také graficky  zdokumentoval. A tak, ačkoliv počet zachovaných památek ve skutečných chodských vesnicích (bez vsi Milavče a Chrastavic) klesl na pouhých pět, máme alespoň v Procházkových nákresech zachováno sedm původních chodských selských dvorů, tedy počet dostatečný, abychom z nich mohli vyvozovat obecnější závěry o jejich typu.

 


Obr. 1 Rozmístění špýcharového domu v bývalém Československu

Špýchar stojí na Chodsku někdy také volně, proti domu na opačné straně hlavních vrat. V Újezdě ve dvoře č. 20 (obr. 2) stojí proti obytnému stavení špýchar, jehož přízemí je zapuštěné do svahu, a proto je jeho sklep zděný a klenutý. V 1. patře je roubený, s dvěma plochostropými komorami, v 2. patře má sýpku hladce roubenou, jejíž roubení přechází do náběhů dřevěné klenby lichoběžníkového profilu, uzavřené plochým stropem. Klenby v přízemí datují stavbu do 2. poloviny 18. století.


Obr. 2 Újezd na Chodsku, dům č. 20, srub

Oč na Chodsku šlo, dokládá skupina dřevěného roubeného patrového špýcharu, která vyplňuje široké území mezi Plzní, Rokycany, Horažďovicemi, Klatovy a severním čelem chodské oblasti na Domažlicku. Ve všech těchto vesnicích se doposud zachovaly desítky dřevěných špýcharů, jež se zásadně liší od všech ostatních špýcharů v Čechách. Podobají se naopak špýcharům opavským a severoslovenským tím, že horní podlaží volně přechází do valené dřevěné klenby.

Chodský špýchar v Újezdě byl z nich ovšem největší, ale byl zbudován na stejném principu, na jakém se kdysi takové špýchary stavěly v jižních Čechách všude. Potvrzují to ojedinělé výskyty daleko na hlubockých i Veselských Blatech (v Hlavatcích, se strmou doškovou střechou, a ve Vlastiboři) i v kraji daleko na sever odtud (u Vlašimi). Těchto dřevěných, hliněnou omítkou opatřených špýcharů bylo patrně kdysi plno i na jihu Čech na Doudlebsku, poněvadž názvy sýpka a „lepenec“ jsou tam dosud synonyma. Jako na Slovensku, mohou se také u všech těchto klenutých špýcharů střechy odstranit, aby se požár zbytečně ve vesnici nešířil a aby nezničil její hlavní zásobárny. (obr. 3 a 4)

Stál-li o samotě, mohl být tedy i chodský špýchar skutečným „klenutým" srubem, víme totiž z vlastních Hruškových slov, že prý staří Chodové pamatovali sruby, jež byly (ze dřeva) „jako pravé klenutí zúplna v oblouku sklenuty“. Připojoval-li se však špýchar k obytnému domu, k jeho zděné síni a kuchyni, podřídil se jim a vyzdíval se. Oba názvy, jimiž se špýchar na Chodsku označuje, srub i sklep, jsou velmi příznačné.

Jako sklep se dříve nazývalo vždy jen stavení klenuté. Název srub znamená, že špýchar byl na Chodsku roubený. Ovšem nikoli v té podobě, ve které se spojoval s obytným stavením (tehdy byl vždycky zděný), nýbrž tam, kde stával volně na dvoře usedlosti. Protože samostatný špýchar se v jihozápadních Čechách jenom roubil, ztotožňovala se jména srub a sýpka do té míry, že se navzájem zaměňovala. Tak se název srub ve smyslu špýcharu, tedy sýpky, přenesl i na sýpku, jež byla součástí stavení a budovala se jako stavba zděná.


Obr. 3. Pačejov, pavlačový špýchar s roubenou klenbou , č. 47


Obr. 4. Dolany, špýchar s roubenou klenbou v patře

2. Dům slezského pohraničí

2a. Charakteristika a oblast rozšíření
Skladba tohoto typu souvisí s tzv. „franckým“ německým dvorcem, který začal na naše území pronikat s německou kolonizací, i dříve z Chebska. Tento typ dále ovlivňoval naše lidové stavitelství v krajích, jež u nás sousedily s Kladskem a s Horním Slezskem. Na východě hraničila s roubeným domem Těšínska a moravského Valašska.


Obr.5. Národopisná výstava v Praze (1895), opavský statek se špýcharem

2b. Vlastní popis
Opavský špýchar stojí vedle vrat v čelní poloze nebo někde i vzadu ve dvoře. Je to roubené čtverhranná stavba se sedlovou střechou a dvěma roubenými štíty, s vnitřním schodištěm, v patře však sklenuté roubenou valenou klenbou, jejíž líc je celý omazán hlínou, aby neprohořel. Na Národopisné výstavě v Praze r. 1895 reprezentoval Opavsko dům, jejž postavil architekt J. Podhajský; popsal jej ve Světozoru z téhož roku V. Hauer (obr. 5).

Byl prý zbudován podle zvyklostí udržovaných v českých vsích kolem Opavy. V čele dvorce, nad jeho klenutými vraty, byl v patře zbudován napříč, tedy rovnoběžně s ulicí srub, jako bychom byli někde na Českomoravské vrchovině; od tamějších srubů se však lišil tím, že to nebyl útvar plochostropý a opatřený pavlačí, ale špýchar místního typu, slezský, celý roubený, s roubenými bočními štíty a s roubenou klenbou v horní komoře.


Obr. 6. Velké Hoštice, špýchar

Na Opavsku, jehož stáří bylo zřetelně hluboko předkolonizační, se mohly tradicí z původních staveb uchovat roubené klenuté špýchary, u nichž se tak ukazuje, že patřily k vrstvě daleko starší, k starému základnímu domu Slovanů slezských.

3. Ukrajinský dům v karpatech

3a. Charakteristika
Huculská „chata" se skládala ze studené síně („choromy") a jizby („chaty") s pecí ve vnitřním koutě, jako u nás; jizba však neměla okna v úzkém čele domu, nýbrž jen na podélné straně, do dvora. Vzadu, po celé podélné straně byly za domem úzké roubené „prytuly“, ovčín, chránící od severu dům proti zimě. Protože v obou čelech je plná stěna, bez oken, mohly být prytuly přistaveny i k těchto kratším stěnám domu.

Na objektech byly strmé valbové střechy až o šedesátistupňovém sklonu, které v horní polovině někdy přecházely ve štít s deštěnou lomenicí (střechy polovalbové s dolní valbou), kudy unikal z půdy kouř. Na jižní podélné straně domu se nachází dřevěná sloupková galerie, „gánok", prvek převzatý z kamenné architektury jihovýchodní Evropy; jindy se tam rozkládá naprosto pravidelný, roubenou stěnou s velkými vraty obehnaný dvůr („podviře"), vytvářející z prosté chýše dvorec čili „osedok“.

3b. Vlastní výskyt

Za staveními nacházíme typické oborohy s roubenými přízemky. Špýchary („sypance") tvoří malé roubené komory, v horním patře po slovenském způsobu sklenuté roubenou valenou klenbou a pokryté snímatelnou doškovou střechou. Roubená konstrukce je omítnuta hliněnou omítkou, která sloužila zejména jako ochrana proti ohni. Při případném požáru bylo možno střešní konstrukci odstranit a omítnutá roubená klenba dále plnila svou funkci, jako stropní konstrukce. (viz obr. 7. a 8. )


Obr. 7. Gaboltov „sypanec“ s roubenou klenbou


Obr. 8. Tročany, „sypanec“ s roubenou klenbou

4. Slovenský dům v liptově, na turci a na spiši

4a. Charakteristika
Jak vypadal lidový dům karpatských údolních pánví tam, kde šlo o staré, už od středověku usedlé místní obyvatelstvo, jež nemělo takových styků a spojitostí se Zakarpatím a s východní Evropou, ukazují dřevěné stavby Liptova, Turce a slovenské části Spíše. Jde o horské doliny Váhu a jeho přítoků a o plošiny kolem horního Hornádu mezi Velkou Fatrou, Nízkými a
Vysokými Tatrami a Levočským pohořím.Vesnice v těchto končinách mají zpravidla potoční nebo cestní charakter, uprostřed při potocích s roubenými špýchary (obr. 9.) a po stranách táhlých návsí s řadami obytných stavení, se štíty obrácenými k cestám. Chlévy a šopy byly připojeny za obytné prostory; stodola kdesi vzadu uzavíraly dvůr.


Obr . 9. Nižný Sliač, sypárně s roubenými klenbami


Obr. 10. Vyšný Sliač, dům č. 263, sypáreň při cestě před stavením

4b. Vlastní výskyt
Špýchary (sypárně), pro liptovské vesnice tak typické, stojí obyčejně uprostřed návsi při potoku, proti štítům svých domů, ale z opačné strany cest a svými roubenými hmotami zaplňují její střed; mají roubenou klenbu, na kterou je umístěna lehká konstrukce šindelové střechy, a bývají zevně omazány vrstvou hliněné omítky, aby neprohořely. (obr. 10)

Také pro Spiš, jako pro Liptov a Šariš, byly typické roubené sypance, špýchary opatřené lehkou stříškou a zaklenuté dřevěnou roubenou klenbou v podobě klenby klášterní nebo jen prostě valené. Jsou uvnitř rozděleny na dvě komory a stávají, tak jako v Liptově, v dlouhých řadách uprostřed návsí při kamenitých potocích (v Kyjové, ve Velkém Šariši, v Lackové, jsou i ve Svitu a Štole).

ZÁVĚR

Cílem práce bylo popsání výskytu roubené klenby v lidovém stavitelství v bývalém Československu. Snahou bylo přiblížit nejen vlastní konstrukci roubené klenby a stavebních objektů, na nichž byla aplikována, ale popsat skladebné i dějinné souvislosti, které k této konstrukci vedly.

Dále chci ověřit stavebně fyzikální vlastnosti roubených kleneb ve spojení se zděnou konstrukcí, zejména s ohledem na proudění vzduchu a vliv tvaru této konstrukce v programech stavební fyziky a Ansys nebo Fluent.

Literatura
[1] MENCL Václav. Lidová architektura v Československu, Praha. Vydala ACADEMIA, nakladatelství
Československé akademie věd. 1980. 632 s. ISBN : 26-299 77-87-2.
[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0p%C3%BDchar

Recenzoval
Doc. Ing. Milan Vlček, CSc., Vysoké učení technické v Brně, Ústav pozemního stavitelství, Veveří 95, 662 37 Brno, e-mail: vlcek.m@fce.vutbr..cz
Recenzi naleznete zde.

Tento článek byl publikován také na JUNIORSTAVU 2009.