Zpět

Podmínky pro výrobu a opravy výplní u památkových objektů

Výplňové prvky u historických objektů tvoří obvykle nedílnou součást výrazu architektury, jsou dokladem vývoje stavitelství, architektury, uměleckých řemesel i dobového vkusu. K výplňovým prvkům lze u historických objektů ještě přiřadit vedle oken a dveří, také vrata, výkladce, okenice, mříže, poklopy, padací dvířka, žaluzie apod. Škála jednotlivých typů, jejich výtvarného a řemeslného řešení je značná, často jde o unikáty, či originální výtvarná díly (např. vitrajová okna v gotických katedrálách). Přístup k obnově či výměně těchto prvků se bude lišit, podle jejich stáří, hodnoty, technického stavu i požadavků investora a památkové péče. Postihnout v jednom příspěvku všechny možné modely řešení je prakticky nemožné, podrobnější informace najde zájemce v připojené literatuře, je ovšem nutné počítat s tím, že řešení v konkrétních příkladech bude závist na mnoha faktorech a bude výsledkem jednání mezi investorem, projektantem a příslušným památkový orgánem. Některá doporučení a zásady uvedená v textu jsou ilustrována na připojené sérii snímku z objektu Valdštejnského paláce v Praze.

Publikováno: 29.07.2007
Rubrika:
Autor: (red)

Obecné zásady
V názvu příspěvku je uveden jako výchozí pojem „památkové objekty“. Tím jsou samozřejmě především míněny objekty prohlášené za nemovité kulturní památky (případně za národní kulturní památky) podle zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péče, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem památkového zájmu jsou však i objekty, které nejsou prohlášeny za kulturní památku, ale nacházejí se v lokalitách, které mají vyhlášenou nějakou formu plošné ochrany, což jsou především městské a vesnické památkové rezervace a městské a vesnické památkové zóny. Evidenci prohlášených kulturních památek a podrobnější informace k chráněným územím poskytuje Národní památkový ústav – viz www.npu.cz. Výskyt hodnotných, architektonicky či památkově cenných výplňových prvků lze ovšem předpokládat i u objektů, které nepodléhají žádnému režimu ochrany, ale i na tyto prvky lze vztáhnout požadavky a doporučení uváděná v tomto textu a dalších materiálech. Samozřejmě, že v těchto případech bude především záviset na postoji investora, případně společenskému významu konkrétního prvku.
Předmětem památkové ochrany u výplňových prvků není jenom jejich tvarové řešení a způsob osazení v konstrukci stavby, ale i povrchové opracování, barevnost (případně zbytky původních nátěrů), detaily kování, související stavební prvky spojené s budovou – špalety, deštění, tesařské zárubně, obložky, parapety, sloupky, nadpraží, prahy a další. Historické výplně o mimořádné hodnotě – což jsou zejména prvky velkého stáří (200, 300 a více let), prvky konstrukčně výjimečné (např. okna vily Tugendhat), mimořádné z hlediska řemeslného (vitrajová okna) nebo uměleckého (autorská vitrajová okna) bude téměř vždy opravována v režimu restaurování. Podmínky restaurování jsou definovány podrobně v § 14 (zejména 14a a 14b) výše zmíněného zákona a seznamy restaurátorů a další informace je možno nalézt na webových stránkách NPÚ (viz výše). Při opravách a údržbě výplní u památkových staveb je nutno počítat s tím, že ze strany památkové péče bude vždy snaha maximálně uplatnit materiály a prvky dochované, v případě výroby nových prvků prosadit výrobu kopií dle historických vzorů a to pokud možno ve stejném tvarovém i materiálovém provedení, s dodržením detailů a dokonce i výrobních postupů. Uplatnění řady výrobků soudobého stavebního průmyslu jako výplňových prvků je tím mnohdy značně omezeno, velmi zásadním problémem je uplatnění nových výplňových výrobků na bázi plastů. Přes velké snahy výrobců o maximální přiblížení vzhledu a některých vlastní, je u naprosté většiny památkových objektů použití těchto výrobků z principu vyloučené.
V zájmu toho, aby ještě před zahájením projekčních a tedy i stavebních prací, bylo pokud možno jasné, v jakém režimu bude nakládáno s výplňovými prvky, lze doporučit (zejména u velkých, velmi cenných a jinak významných staveb) zpracování předběžných průzkumů zaměřených na pasportizaci výplňových prvků, včetně podchycení jejich tvaru materiálu a detailů. Součástí takového průzkumu může být i předběžné hodnocení technického stavu těchto prvků s úvahou o perspektivě jeho zachování. Velmi vhodná a oboustranně prospěšná bude konzultace průzkumů při zpracování s pověřenými pracovníky státní památkové péče.1

Okna
Patrně nejčetnějším, nejvyměňovanějším i nejproblematičtějším výplňovým prvkem jsou okna. Okna jsou vzhledem ke své expozici ve fasádě předmětem častých oprav, případně výměn. Ačkoli kvalitně zhotovená správně osazená okna s dobrým režimem údržby mohou mít více jak stoletou životnost, je častý jev, že jsou likvidována předčasně, mnohdy i kvůli drobným závadám, či dobře opravitelným problémům. Při úplné výměně oken v průčelí obvykle dochází ke změně výrazu fasády, která může být i zcela fatální, pokud dojde ke změně profilací, rozměrů, materiálu či způsobu otevírání. Okna jsou totiž nedílnou součástí architektury průčelí, u mnoha staveb je jejich návrh přímo součástí architektonického záměru autora nebo stavitele. Při jejich záměně (např. u neopravitelných závad) je nutné velmi striktně dodržet vzájemné proporční vztahy jednotlivých prvků, detaily profilace či způsob osazení ve fasádě (polohu ve špaletě). Z mnoha nezdařených realizací je možno vyvodit důležitou skutečnost, že u detailů oken mohou hrát velkou roli již rozdíly několika milimetrů, aby byla narušena celková proporcionalita fasády a došlo k velmi čitelným nepříjemným změnám. Proto je třeba návrh řešení nového výrobku posuzovat na detailech 1:1, vůbec nejlepší je zhotovení jednoho prototypu a jeho osazení do skutečného průčelí. Dodavatel výrobku se nesmí nikdy spolehnout na rozměry dané ve výkresové dokumentaci a vždy si ověřit rozměry na stavbě samé. Zejména u starších staveb (18. stol. a starší) je celkem běžné, že jsou rozdílné nejen velikosti nik, ale i výšky parapetů, hloubky špalet apod. Tyto diference jsou přitom natolik jemné, že při běžném pohledu prakticky vůbec neruší.
Okna se posuzují pochopitelně nejen v celkovém pohledu, ale i v detailu, kde hraje roli použité kování, druh a rozměr pantů, způsob osazení skel atd.
Zejména způsob zasklení a použité sklo představuje velmi důležitý a mnohdy podceňovaný prvek. Současná převládající výroba skla produkuje tabule vysoké jakosti, které jsou ovšem pro použití u mnohých archaických památek příliš dokonalé. Zejména u staveb s dochovanými původnímu rámy (objekty gotické, renesanční a raně barokní) může dokonalý povrch tabulí působit velmi rušivě. Řešením může být provedení vitrajového zasklení (i ve velmi jednoduchém rastru), nebo použití speciálně upravených skel, která imitují starší typy skel. Na trhu je poměrně široký výběr, ovšem některá skla prvky nerovnosti imitují natolik výrazně, že působí nevhodně až kýčovitě.2
V některých případech může dojít k tomu, že původně jednoduché zasklení, nevyhoví novým požadavkům na provoz, přičemž vlastní okno může být natolik cenné, že není myslitelné jeho odstranění. V takových případech je nutno hledat atypická řešení. Jedním je z nich je ponechání původního okna v průčelí, s tím, že vlastní izolační funkci převezme vložené vnitřní okno, které svým členěním zhruba sleduje vnější okna, aby nedošlo k vzájemnému překrývání. Toto okno pak může mít potřebné izolační detaily včetně ditermálního zasklení. Historické okno má potom vlastně pouze funkci estetickou a odpadne problém s jeho dotěsněním. Toto řešení je zejména vhodné u průmyslových a některých novodobých budov (hlavně z 2. poloviny 19. stol. a z první pol. 20. stol), kde jsou osazeny kovové (často velmi subtilní) rámy, které již svojí konstrukcí nevyhoví z hlediska tepelného prostupu a vytvářejí tepelné mosty. S likvidací těchto by mohl zmizet zcela zásadní (a často jediný) architektonický prvek v průčelí.
U mnoha historických staveb (hlavně sezónního charakteru – letohrádky, zámečky apod.) byly v minulosti často využívány prvky vnějších, event. i vnitřních okenic. Tyto velmi užitečné prvky sloužily jak v případě zazimování objektu (zateplení i ochrana před vniknutím), tak třeba v létě pro zastínění nebo v noci jako ochrana a zateplení. S rozšířením dvojitých oken zejména v 2. polovině 19. století se od využití okenic začalo ustupovat a v 20. století (zejména v posledních 50 letech) byla řada okenic zcela a zbytečně zlikvidována. Přitom jde o prvek, který může velmi zajímavě dotvářet architekturu a zároveň i dnes sloužit pro regulaci klimatu v budově. Pro tyto případy se používaly zejména okenice s pohyblivými žaluziemi, které umožňují regulovat množství vpuštěného vzduchu. Žaluziové okenice jsou charakteristickým prvkem jednak renesanční architektury, ve velkém množství se později objevují u klasicistních staveb. Okenice, resp. žaluzie můžeme také nacházet jako výplně u otvorů, které nemají zasklení – okénka věží, vikýře, okénka do suterénů, některé typy hospodářských budov.

Dveře a vrata
Řada zásad a podmínek uvedená pro okenní výplně platí pochopitelně i pro dveře. Se zachováním nejsou obvykle tak zásadní potíže, protože dveře bývají masivnější než okna, jsou v méně exponované části průčelí a jejich údržba je snadnější. Nejčastější závady souvisí se zemní vlhkostí a hnilobou spodní rámů, což je ve většině případů poměrně snadno opravitelné. Výraznější problémy mohou nastat, když jsou dveře nebo vrata namáhána nerovnoměrně, např. poklesem závěsu, vlhkostí z jedné strany atp. Tím může dojít k torznímu zkroucení celého křídla, což je obtížně opravitelná závada. U takto vážně poškozených prvků (které však vykazují značné historické hodnoty nebo prvky umělecké výzdoby) může krajní řešení např. spočívat v tom, že jsou zřízená nová nosná křídla, na které se přivěsí použitelné prvky výzdoby. Mnoho vstupních vrat bylo v minulosti prováděno s velkým důrazem na reprezentativní vzhled a jsou zde dochovány znamenité umělecko-řemeslné i umělecké výzdobné prvky. Jde zejména o řezby do dřeva, kovářské a pasířské prvky (kliky, nasazené zámky, mříže), vitraje, leptaná skla atd. Při obnově těchto prvků je nutná účast speciálních profesí, zejména restaurátorů. Je vhodné počítat s tím, že řada vrat prošla nepříliš kvalifikovanou údržbou a jinak hodnotné prvky hyzdí nevhodný nátěr.3 Výrobky z měkkého dřeva byly v minulosti obvykle opatřeny vrstvou barevného nátěru (na bázi fermežových nebo olejových barev), přičemž tato barevnost byla sladěna s barevností oken a charakterem barevného řešení celého průčelí. Volba barevného řešení nátěru dveří (výkladců, oken apod.) je poměrně náročná, nesmí být podceněna a je vždy vhodné posuzovat skutečné vzorky reálného nátěru provedené na dřevěném podkladu a ne pouze vzorky např. ve vzorníky nebo na Internetu.
U v minulosti polychromovaných prvků (dřevo, mříže, plechové pokrytí) se vyplatí provést odběr barevné vrstvy (tuto práci obvykle provádí restaurátor) a její vyhodnocení pomocí mikroskopických nábrusů. Tento postup může poskytnout poměrně bezpečné vodítko v dohledání správného barevného řešení. Pokud některý výplňový prvek chybí je vhodné jeho doplnění podle dochované ikonografie.4

Ostatní prvky
Poměrně častým a významným prvkem průčelí historických objektů jsou mříže. Jsou v zásadě dvojího druhu. Část byla osazena již v době výstavby objektu nebo v době jeho zásadní přestavby, některé jsou přidávány dodatečně, obvykle jako zábrana proti násilnému vniknutí. Historické mříže jsou většinou zpracovány kovářskou technologií a upraveny grafitovým či obdobným nátěrem. U barokních mříží na výpravných stavbách se lze poměrně často setkat se zlacením některých částí (lístky, písmena), obvykle u renesančních staveb lze najít i polychromie. Mříže z období klasicizmu nebo pozdější secesní mohou být barevné (šedé, zelené apod.) V případě obnovy této barevnosti je velice důležitý správný výběr odstínu, který musí odpovídat technologickým možnostem daného období a tehdejšímu barevnému cítění. Jako vodítko mohou sloužit dochované prvky v interiérech, kde lze předpokládat, že nedošlo k tam zásadním změnám barev. U většiny mříží (a to i u zámečnických výrobků) lze doporučit jako spolehlivé řešení šedočernou grafitovou barvu s matnou povrchovou úpravou. Pro úpravu dřevěných prvků z tvrdého dřeva se vyplatí použité kvalitní lazurovací laky. I zde je vhodné provést vzorky na skutečném vzorku dřeva a u většiny památkových staveb je možno u těchto nátěrů preferovat matný nebo hedvábný povrch.

Tento příspěvek se týká především výplňových prvků osazených na vnějších průčelích, tady prvků namáhaných vnější povětrností. Zkušenost ukazuje, že v našich podmínkách žádný materiál ani povrchová úprava není schopna odolávat dlouhá desetiletí, aniž by nevyžadovala přiměřenou údržbu (obnovu nátěrů, výměnu vadných prvků, úpravu nefunkčních detailů). Kvůli zanedbané údržbě byly v nedávné minulosti nenávratně zničeny stovky a tisíce cenných prvků, detailů fasád apod. Prvků, které měly předpoklady pro zachování na další desítky, případně stovky let. Proto je třeba při všech úvahách o obnově a výrobě výplňových prvků brát v potaz také možnosti a efektivitu údržby těchto prvků, jejich částečných oprav a úprav. Významným momentem je také schopnost přirozeného (ušlechtilého) stárnutí, kterého obvykle nejsou schopny výrobky na bázi plastů. Městské památkové rezervace a zóny v Čechách na Moravě jsou živou učebnicí a ilustrací výše uvedených zásad a zkušeností. Další zkušenosti a poznatky lze získat studiem přiloženého seznamu literatury.

Doporučená literatura

  1. Kohout J. – Tobek A., Konstruktivní stavitelství II. díl . tesařství a stavební truhlářství, nové vydání Praha 1996
  2. Pacold J., Konstrukce pozemního stavitelství – díl. I. Praha, 1890
  3. Škabrada J., Konstrukce historických stave, Argo, 2003
  4. Šubrt Alfréd, Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů, NPÚ ÚP, Praha, 2004

 


 

  1. Příkladným způsobem byly tyto průzkumy provedeny např. při obnově Valdštejnského paláce pro potřeby Senátu ČR, což mělo velký význam pro zachování jedinečné palety dochovaných výplňových prvků, z nichž některé patří ke skutečným raritám – viz obrazová příloha.
  2. Zajímavou možností, je úprava, při které se nové tabule skla jemně natavují v peci tak, až dojde k jejich mírném zkřivení. Výsledný efekt působí opticky velmi dobře.
  3. Naprosto nevhodné pro nátěry výrobků z masivního dřeva jsou všechny verze dnes oblíbených disperzních (akrylátových) barev, jako např. obecně rozšířený a užívaný Balakryl. Relativně nízká cenou a snadné zpracování je poměrně záhy vykoupeno rychle stárnoucím vzhledem, hnijícím dřevem pod neprodyšným povrchem a zejména neexistencí přijatelné technologie na odstranění dožilého nátěru. Přitom obnovení těchto nátěrů je nutné často již po 3–5 letech.
  4. Fotografie je výborným důkazem toho, jak se jemné detaily fasád ve velkém množství proměňují a to i v poměrně krátkém časovém horizontu. Velmi poučná je v tomto ohledu např. fotografická kniha Karla Plicky Praha, kde jsou některá průčelí k nepoznání a to jenom díky pozdější záměně výplní. A to jsou fotografie v této publikaci zhruba 60 let staré!