Zpět

O památkách, nástavbách a vestavbách

Půdní vestavby a nástavby jsou jedním ze způsobů, jak zvýšit kapacitu budov. Na našem území se s nimi můžeme setkat již ve středověku. Mohlo by se proto zdát, že současné půdní vestavby a nástavby jsou pokračováním historické tradice. To ale není tak úplně pravda. Mezi minulostí a současností existují z tohoto pohledu podstatné rozdíly.

Publikováno: 29.07.2007
Rubrika:
Autor: (red)

Architektura historických staveb byla přirozeně limitována dobovými technickými možnostmi. Místnosti potřebovaly přirozené osvětlení a větrání. Rozpony a možné zatížení byly omezeny dosažitelnou délkou a únosností dřevěných trámů. Doprava byla extrémně drahá. Stavělo se proto z materiálů, které byly v místě k dispozici. Každá obec, každý region měl svoji příznačnou střešní krytinu. Užívaná krytina a místní povětrností poměry určovaly charakteristický sklon střech. Místní stavební tradice vycházející z dlouhodobé zkušenosti sjednocovala charakteristické detaily střech. Současnost disponuje technickými prostředky, které umožňují překročit tyto přirozené limity „silou“.

Změnily se způsob a kvalita požadovaného využití. Zatímco v minulosti bylo podkroví vyhrazeno hospodářskému zázemí (skladovací prostory), služebnictvu či pauperitnímu bydlení, dnes se požadují prostory s užitnými vlastnostmi shodnými či dokonce lepšími než u standardních podlaží. S jistou nadsázkou můžeme tuto skutečnost onačit jako „posun z chudoby do luxusu.“ Změna charakteru využití má samozřejmě dopad na charakter prováděných úprav.

Dnes se staví jinak než dříve. Soudobé stavby získávají stále více povahu unifikovaného spotřebního zboží. To ovlivňuje vnímání architektury. Naši předkové považovali architekturu za umění. I běžná stavební produkce byla výtvarně kultivovaná. Měřítko, harmonické proporce, uměřenost, kompozice, detaily nebyly prázdné pojmy. To se bohužel změnilo. Dnes se v přístupu k historickým střechám setkáváme s nezájmem o jejich kulturní hodnotu. Zatímco minulost chápala střechu jako významnou výtvarnou součást architektonické kompozice – jako klenot korunující dílo – dnes má nemalá část stavebníků a projektantů tendenci chápat střechu historického domu jako volnou stavební parcelu. Změnila se nejen architektura, ale i vztah lidí k architektuře.

Dvacáté století uzavřelo tisíciletou kapitolu tradičních staveb a začalo jiný příběh. Tradičních krovů a dochovaných urbanistických celků s nedotčenými střechami je omezené množství. Nové již nevzniknou. Existující zanikají. To, čeho ubývá, se stává vzácným. Společnost si uvědomila kulturní hodnotu architektonického dědictví a snaží se alespoň něco zachovat. Pokud tedy o půdních vestavbách a nástavbách můžeme v obecné rovině diskutovat z hlediska problémů jejich architektonického ztvárnění, stavebního provedení a ekonomiky, pak u památek a památkově hodnotných urbanistických celků přibývá specifické hledisko kulturně historické hodnoty.

Představme si, že jsme v nedotčené přírodě a pozorujeme sviště u horského plesa. Teď si představme na místě svišťů hotel s parkovištěm a příjezdovou silnicí. To, co nás v takové souvislosti napadne, platí i pro půdní vestavby: zřízení hotelu je technicky reálné (je tam „dosud nevyužité“ místo), přinejmenším teoreticky lze předpokládat možnost citlivého zakomponování a návštěvníkům by se v novém hotelu jistě líbilo. Nebylo by to však už to samé místo jako předtím. Ztratilo by se něco cenného, potřebného, nenahraditelného a neopakovatelného. Taková úvaha asi nepovede k odmítnutí výstavby nových hotelů, ale ke konstatování, že na některých místech by se stavět neměly, protože hodnota dotčené lokality je právě v tom, že je „dosud nevyužita“. Stejně tak hodnota některých půd spočívá v tom, že se dochovaly bez druhotné transformace.

Smyslem památkové ochrany je zachovat u vybraného vzorku staveb kulturně historické hodnoty, které by jinak zanikly. Zachování předpokládá vyloučit vlivy, kterými jsou předmětné hodnoty ohroženy. Památky zanikají chátráním nebo naopak nešetrnými přestavbami. Vestavby do historických krovů ani nástavby historických staveb nejsou z hlediska zachování kulturní hodnoty památek žádoucí. Přijmeme-li tezi, že výběrová forma památkové ochrany koresponduje s hodnotou díla, platí tento požadavek zejména pro kulturní památky a památkové rezervace.

Architektonické dědictví má pro společnost hodnotu. To je důvod, proč je vhodné o jeho zachování pečovat. Hodnota je klíčové slovo. Nejprve si musíme uvědomit, co a proč je hodnotou, a teprve následně můžeme o zachování této rozpoznané hodnoty usilovat.

Co je tedy v dané souvislosti hodnotou?

  • Střechy spoluvytváří prostředí historických sídel. Evropská charta architektonického dědictví z roku 1975 k tomuto tématu formuluje následující stanovisko: „Po dlouhou dobu se chránily a restaurovaly nejvýznamnější památky aniž by se dbalo na jejich prostředí. Ony však mohou ztratit velkou část svého charakteru jestliže se toto prostředí změnilo. Kromě toho celky, i když jim chybí význačné stavby, mohou poskytovat kvalitu prostředí, která z nich činí rozmanitá umělecká díla. Jsou to také tyto celky, které je třeba chránit jako takové.“ Někdy se ne zcela přesně mluví v této souvislosti o „střešní krajině“. Pravda je, že rovina střech tvoří svébytnou a architektonicky závažnou vrstvu historických sídel. Hodnota „střešní krajiny“ je obzvláště vysoká v případě sídel situovaných v členitém terénu, který umožňuje pohledy na střechy shora.
  • Střecha je součástí architektonické kompozice.
  • Pro vzhled střechy je důležitá nejen krytina, ale i charakteristické detaily a architektonické prvky střešního pláště. V některých případech mají použité detaily na vzhled střechy větší vliv než krytina. Těžko si lze představit, že by se v minulosti po staletí užívalo něco, co se neosvědčilo. Postupným tříbením se dospělo k esteticky i technicky dokonalým řešením. Ostatně dochované příklady jasně prokazují svoji životaschopnost. Zvláštní pozornost zasluhují v dané souvislosti vikýře. Podstatné jsou velikost, proporce, počet a poloha na střeše, ale i užité materiály a konstrukce. A také technologický postup provedení. Vikýř je takový „malý dům“ a vyžaduje stejnou pozornost jako dům. Na vikýři historické stavby se toho dá bohužel zkazit velmi mnoho.
  • Antény, plechové kouřovody, klimatizační jednotky, vzduchotechnika, odvětrávání kanalizace, střešní okna, solární panely a další cizorodé technické prvky vzhled historických střech poškozují. Kulturní hodnota střech vězí nejen v tom, co na nich je, ale i v tom, co na nich není.
  • Základem moderní památkové péče je úcta k dochovanému historickému originálu. Zachování dochovaných historických konstrukcí, prvků a povrchů je prioritním úkolem péče o architektonické dědictví. Před časem probíhala v Praze reklamní kampaň na značkové oblečení se sloganem: „originál ničím nenahradíš“. Platí to i pro architektonické dědictví. V našem případě se to týká zejména krovů, interiérů půd a dotčených konstrukcí nižších podlaží.
  • Kulturní hodnotu mají i nezastavěné půdy. Volný prostor půdy má většinou sám o sobě svébytnou architektonickou kvalitu. Půda je charakteristickým prostorem historického domu stejně jako jím jsou například dvorky, průjezdy, podloubí nebo mázhausy. Půdy obecně patří k nejméně užívaným prostorům. Z tohoto důvodu se v nich zachovaly konstrukce a prvky, které v užívanějších částech domu již zanikly. Týká se to dveří na půdu, schodiště z posledního patra na půdu, dřevěných žebříkových schodišť v krovu, dlažeb a dalších.

Proč nejsou půdní vestavby a nástavby příznivé?

Zvýšení kapacity nemusí být v historických centrech měst přínosem. Zvyšuje se hladina zástavby a s vyšší kapacitou je spojeno i vyšší zatížení území, včetně dopravního. Z pohledu jedné stavby se může zdát dopad nicotný, nicméně např. ekvivalent užitné plochy přidané po roce 1987 (nástavby, vestavby do krovů a dvorů) odpovídá na Starém Městě pražském zhruba dvěma podlažím, což rozhodně zanedbatelné není. Nástavbou fyzicky zaniká historická půda, krov i střecha a mění se proporce průčelí. Osvětlení půd pro druhotně vkládané využití poškozuje vzhled střech. Svou úlohu hraje nejen způsob řešení u té které stavby, ale i počet, respektive hustota takto přestavěných střech. Co obecně může být přijatelné u jednoho domu, není snesitelné u celé uliční řady. Vestavbou mizí volné půdy jako charakteristické prostory historické architektury. Půdní vestavby vedou k zániku cenných historických krovů. V souvislosti se změnou využití půdy dochází k nárůstu užitného zatížení, což vyvolává nutnost zesílení konstrukcí. Mnoho historických krovů je spřaženo se záklopovými trámovými stropy. Zvýšení únosnosti znamená pro tyto konstrukce razantní negativní zásah. Volný prostor půdy má většinou sám o sobě architektonickou hodnotu. Rozpříčkováním tato hodnota zaniká. Tedy: problém se netýká pouze vzhledu.

Teprve za špičkou representovanou chráněnými kulturními památkami a nejhodnotnějšími urbanistickými celky začíná zóna, u které je vhodné pootočit otázku přípustnosti půdních vestaveb do polohy hledání vhodných řešení.

S ohledem na různorodost situací neexistuje nějaké universální řešení. Na základě zkušenosti z mnoha příkladů však lze na téma řešení půdních vestaveb učinit několik obecných poznámek:

  • Pro každou úpravu, a tedy i pro každou půdní vestavbu, je klíčové zadání: využití, kapacita a předpokládaná dispozice. Každý následek má svou příčinu. Připustím-li mezonetovou vestavbu, těžko se vyhnu zásahům do podoby střechy ve dvou úrovních. Připustím-li na standardním činžovním domě z přelomu 19/20. století vestavbu tří bytů založených na stejném dispozičním schématu jako byty v patrech (kuchyň, obývací pokoj, ložnice …), je jasné, že střecha bude jako řešeto, protože takové zadání znamená osvětlit 3 obývací pokoje, šest ložnic, tři kuchyně atd., a to tak, že místa osvětlovacích prvků jsou fixována vnitřní dispozicí bez ohledu na architekturu průčelí.
  • Pojem „ateliérové okno“ je v oblasti památkové péče ustálený termín, jímž je označena architektonicky i konstrukčně specifická podoba okna charakteristická pro architekturu druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Jedná se o velkoplošnou konstrukci se svislým dělením v rastru řádově 300 – 400 mm. Dělící příčle jsou velmi subtilní (T profil). Detail řešení svislých příčlí je pro žádoucí výraz ateliérového okna podstatný. Ateliérové okno může být různě tvarované, ale v principu by mělo být na střeše pouze jedno. Nemůže proto být chápáno jako alternativa standardních „střešních oken“. Užití ateliérového okna je vázáno na vnitřní dispozici. Pro byty je vhodné u dispozic založených na jednom velkém obytném prostoru. Doporučovat z hlediska památkové péče užití ateliérového okna má smysl pouze za předpokladu, že navrhovaná konstrukce svým výrazem, velikostí a zakomponováním do střechy bude opravdu odpovídat architektuře dotčeného domu. Technickým omezením je orientace ke světovým stranám.
  • Požadavek, aby dokomponovávaný prvek byl formou, výrazem, konstrukcí, velikostí a osazením adekvátní dotčenému historickému průčelí, platí i pro vikýře. Ne pro všechny typy historických staveb je vikýř přijatelný. Jmenovitě pro činžovní domy z období historizujících slohů bývá jejich užití obvykle krajně nevhodné. Ale i pro stavby a slohy, pro které je užití vikýřů charakteristické, platí, že není vikýř jako vikýř. Běžné osvětlovací vikýřky měly rozměry řádově 300/400 – 600 mm. Jejich velikost nelze bez újmy architektonického výrazu libovolně zvětšovat. Další zásada říká, že čím výše na průčelí, tím menší má být okno. Osvětlovací vikýře bývaly výrazně menší než okna v patrech. Vnější obrys vikýře by proto měl být o poznání menší než skladebný rozměr oken posledního podlaží. Spolu s velikostí je důležité i osazení vikýře v ploše střechy. S výjimkou transportních nebývaly vikýře v jedné rovině s fasádou. Je tedy vhodné dbát na to, aby vikýře byly výškově i půdorysně ustoupeny od okapu střechy tak, jak to odpovídá jejich přirozené pozici – osvětlovací vikýřky byly obvykle osazovány ve výši očí stojících člověka. Důležitá jsou samozřejmě i konstrukce a detaily vikýře.

Tento článek byl publikován na konferenci Střešní nástavby a vestavby 2007.